Hazardní hryUžitečné › Morální hazard

Morální hazard

Morální hazard nastává v případě, kdy jedinec, subjekt nebo i celá společnost nenese plně riziko či následky svých činů. Ty typicky snižuje pojištění, (státní) záruky, garance, „zachraňování“ apod. Člověk může (ale nemusí) mít tendenci se chovat jinak, nenese-li plně následky svých činů, nebo jsou-li z nějakého důvodu zmírněny. Uvedeme si několik příkladů.

Příklad 1: pojištění

Běžným a akceptovatelným případem morálního hazardu je pojištění. Pojištění je smysluplná věc, která omezuje rizika velkého vydání v případě nešťastných okolností. Například havarijní pojištění automobilu. Rozumný člověk asi nebude příliš riskovat, ať už jde o styl jízdy nebo například o parkování na pofidérních místech. Uvědomuje, že většinou má určitou spoluúčast, a že i bez ní samotné vyřizování pojistné události stojí čas a peníze.

Přesto vědomí pojištění může někoho svádět k méně zodpovědnému chování (nenese plně následky svých činů – škodu – jde o morální hazard). Křiklavější to v tomto příkladu může být například u řidiče-zaměstnance. Ne každý se chová k cizímu majetku jako k vlastnímu. Rozbité auto zaplatí pojišťovna…

Příklad 2: krize 2008, zachraňování bankrotářů

Říká se, že „morální hazard vzniká…“, že určité jednání, například kroky vlády či centrálních bank, „vytváří nebo zvyšují morální hazard atd.“ Jedním z průvodních znaků finanční a hospodářské krize, která vypukla v roce 2008, je právě morální hazard. Morální hazard, kam oko dohlédne.

Vše začalo jako hypoteční krize v Americe. Makléři doslova rozdávali hypotéky lidem na ulici, brali provize z uzavřených obchodů a o budoucí nesplatitelnost některých hypoték si příliš nestarali. To je klasický příklad morálního hazardu, i když zřejmě selhaly i kontrolní mechanismy v bankách. Kdyby hypoteční makléři půjčovali své vlastní peníze, asi by nezaměstnaným či nízkopříjmovým skupinám příliš nebo vůbec nepůjčovali (zde však náklady ponese jejich zaměstnavatel).

Špatné hypotéky byly poté rozkouskovány do tzv. strukturovaných investičních nástrojů. Některé z nich byly ratingovými agentury označeny vysokými ratingy, tj. s nízkým rizikem nesplacení. To ovšem neomlouvá a nezbavuje odpovědnosti toho, kdo je nakupuje.

Nikdo se příliš nestaral o to, co bylo „uvnitř“ těchto investičních nástrojů, vesele se s nimi obchodovalo po celém světě a investorům zpočátku přinášely pěkné výnosy. Manažeři investičních firem, kteří dnes již většinou nejsou vlastníky firmy, upřednostňovali krátkodobé zisky a brali za to tučné provize. Nenesli zodpovědnost za ztráty, které později utrpěli vlastníci (akcionáři). Jelikož jejich odměňování bylo závislé na provizích, vyplatilo se jim (nepřiměřeně) riskovat. Způsob odměňování podporoval morální hazard.

Video: o krizi a tržním sentimentu vtipně i poučně

Následující video od dvou britských komiků zvaných Long Johns skvěle a vtipně zachycuje počátky hypoteční krize v USA a tzv. tržní sentiment (chuť nakupovat či prodávat). I když jde o nadsázku, někdy nemusí být tak vzdálená realitě.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=YbD-omir4c0 [cit. 2014-02-20]

Asi nelze nic namítat proti tomu, pokud soukromá společnost podniká riskantní operace jako třeba spekulativní nákupy výše uvedených investičních nástrojů, kdy jedinou motivací je víra, že se najde ještě větší blbec, který je koupí (the bigger fool theory). Alespoň tedy v případě, že ponesou plně následky svých činů, ukáže-li se, že uvedené cenné papíry jsou bezcenné (soukromé zisky a soukromé ztráty = kapitalismus).

Vlastníci firmy (akcionáři) přijdou o peníze a je to v pořádku, protože měli lépe ohlídat svou investici a ty, jimž svěřili řízení firmy (profesionální manažeři). Morální hazard ovšem nastává, přijde-li stát a uvedenou firmu zachrání – třeba s tvrzením, že je příliš velká na to, aby padla (too big too fail) – z peněz daňových poplatníků (soukromé zisky a socializované ztráty). Lze pak od této firmy očekávat zodpovědné jednání, nebo bude mít spíše tendenci „gamblit“ s jistotou záchrany, pokud to nevyjde? Pak se také nabízí otázka, proč by někdo měl mít privilegium záchrany a jiný odsouzen ke krachu, a proč by někdo měl mít právo o tom rozhodovat?

Příklad 3: mezilidské vztahy

Morální hazard může vznikat i v mezilidských vztazích. Má-li například rodina nezodpovědného potomka nebo příbuzného, který vždy rozhází celou výplatu či se zadluží, a ochotně mu vždy finančně vypomůže či účty zaplatí, vytváří morální hazard, že dotyčný jedinec nikdy nezmění své chování a asi i k jeho škodě se nikdy nebude spoléhat sám na sebe. Rozhodování o pomoci, či nepomoci nebývá jednoduché. Záleží asi na tom, zdali jde o jednorázovou pomoc – druhou šanci si zaslouží každý, nebo o pravidlo.

Mohlo by vás také zajímat:

Co je hazardní hra;
Sázka na zlato: o zlatu, penězích, tištění nekrytých peněz;
Akcie a dividendy;
Je možné nákup akcií považovat za hazard?
Zdaňování výher z loterií a sázek v České republice.

 
Copyright © 2007–2017 Jindřich Pavelka, Hazardní-Hry.eu – O webu | Reklama | Přístupnost | Podmínky používání | Mapa stránek | EN | FB |