Případ přepadení hráče po odchodu z kasina

15.08.2013. Ke konci května 2013 Nejvyšší soud rozhodl v případu muže, který se domáhal po kasinu odškodnění za to, že jej neochránilo před přepadením a oloupením. Muž, jenž před čtyřmi lety v jednom pražském kasinu vyhrál 600 000 Kč, byl oloupen před svým bydlištěm. Během policejního vyšetřování se ukázalo, že jeden ze zaměstnanců kasina dal lupiči tip, kdy hráč odešel, kolik vyhrál a jak vypadá. Jak dopadl verdikt soudu?

Muž se kromě trestu pro lupiče a zaměstnance kasina – kteří nakonec byli uznáni vinnými z trestného činu loupeže a jeho napomáhání – dožadoval také odškodnění po kasinu s tím, že nezajistilo jeho bezpečí po odchodu z kasina a rovněž nepodniklo dostatečné preventivní kroky, které by oloupení zabránily, nebo zabránit mohly. Případ je v obecné rovině podrobněji popsán v tisku, i když se tam trochu jeví, že výherce byl přepaden (hned) po odchodu z kasina. Ve skutečnosti byl sledován a oloupen o hotovost a osobní věci až před svým bydlištěm (viz dva odkazy v následující kapitole).

Jaký byl verdikt Nejvyššího soudu?

Soud zamítl žalobu poškozeného výherce v plném rozsahu s tím, že zajištění bezpečnosti mimo prostory kasina je plně v režii každého hráče. (Ne)šťastný výherce nemá žádný nárok na odškodné (skládalo se z několika položek včetně náhrady za snížení společenského uplatnění a ušlý výdělek), a to i přesto, že se na loupeži podílel zaměstnanec kasina.

Podle soudu totiž zajištění bezpečnosti hráče mimo prostory kasina neukládá žádný právní předpis. Soud dále konstatoval, že kasino (nebo obecně jakýkoliv zaměstnavatel) nemůže odpovídat za veškeré excesy svých zaměstnanců. Kasino podle něj splnilo preventivní opatření tím, že si od zaměstnance vyžádalo čistý výpis z rejstříku trestů a zavázalo jej (jako krupiéra) povinností mlčenlivosti v pracovní smlouvě.

Právnímu rozboru případu (náhradě škody) se věnuje například server epravo.cz, podívat se můžete také přímo na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29.05.2013 (spis. zn. 25 Cdo 3979/2011) na jeho webových stránkách.

Co si o tom myslet? Několik myšlenek a postřehů

Jde zcela jistě o velmi smutný a nešťastný lidský příběh hráče, kterému se poštěstilo vyhrát. Vědět, jak to dopadne, možná by si ani nepřál vyhrát. Velmi přirozeně se nabízí argument, že kasino, jehož zaměstnanec byl do loupeže zapleten, by nemělo vyváznout tak snadno, resp. že určitou odpovědnost nese.

Nicméně domníváme se – jakkoliv se to na první pohled může zdát kruté a nespravedlivé vůči hráči –, že Nejvyšší soud rozhodl správně, resp. tak za daných právních podmínek rozhodnout musel. Pro rozptýlení pochyb podotýkáme, že se jedná o náš zcela nezávislý a rovněž subjektivní názor, že v žádném případě nejsme nijak zainteresováni na rozhodnutí soudu a netolerujeme, ani nepodporujeme bezpráví.

Z rozsudku vyplývá, že poškozený hráč nemá nárok na odškodné od kasina. Na druhou stranu nic nebrání tomu žalovat pachatele-jednotlivce. V tomto případě je nárok na odškodné právně i morálně zcela v pořádku. Ať pachatel platí, a to hodně.

Domníváme se totiž, že je nutné na věc nahlížet i z druhé strany. Zaměstnavatel nemůže nikdy zcela ovlivnit jednání svých zaměstnanců a trestat jej za to je značně diskutabilní. I když chápeme, že v tomto případě se mohou objevit pochybovačné hlasy, zdali kasino nebylo přímo do celé záležitosti „namočeno“, tedy zdali krupiér nejednal jen na vlastní pěst. Je nutné ale i připustit, že zaměstnavatel (majitel kasina) o tom neměl sebemenší ponětí.

Celý hazardní průmysl může v některých lidech vzbuzovat předsudky a antipatie, ale totožný problém by mohl nastat například i v bance nebo v jakémkoliv jiném obchodě (při běžném nákupu), kde by se točila nějaká vyšší suma. Jde o princip, kam sahá odpovědnost firmy za bezpečí zákazníka, bez ohledu na předmět podnikání.

Lze ovšem připustit, že kasino může patřit mezi rizikovější oblasti, ale to současně znamená, že i hráč by se tomu měl přizpůsobit a myslet na svou bezpečnost. Podobně, jako když provede větší výběr hotovosti v bance a peníze přenáší. Dá-li někdo z banky lupičům echo, je to (zločin páchající) zaměstnanec, kdo má být potrestán.

Je však třeba ctít presumpci neviny, tedy pohlížet na každého jako na nevinného, dokud není prokázán opak. V dnešní době je tento základní právní princip zákonodárci po celém světě často pošlapáván. Snad proto máme pochopení pro rozhodnutí soudu, přestože je nám poškozeného líto.

Příkladem je třeba americký „vlastenecký“ zákon Patriot Act, na základě něhož vás mohou obvinit z terorismu, zadržovat libovolně dlouho bez nároku na advokáta a spravedlivé zacházení. To se děje ve společnosti, která se považuje za svobodnou. Otázkou je, jestli se tím nestává o nic lepší/horší než ty, které kritizuje.

Dalším příkladem je třeba britský Anti-bribery Act, tj. zákon proti úplatkářství (to je chvályhodné), který postihuje dávání i přijímání úplatků, navíc definuje uplácení zahraničních činitelů a v neposlední (diskutabilní) řadě určuje povinnosti firmám úplatkům předcházet. Poslední může být posuzováno jako podnikový trestní čin s výraznými, až likvidačními, sankcemi.

Znova, snaha o vymýcení korupce budiž pochválena, nicméně poslední věc, týkající se prevence, je značně sporná. Jde o to, že firma může být nařčena, že neudělala dost proto, aby například její zaměstnanci, ale i obchodní partneři, neupláceli. Problém je však v tom, že dokazovat musí firma, což je naprosto v rozporu s presumpcí neviny. O tom, co je a co není dostatečná prevence, však rozhoduje soud – subjektivně a případ od případu.

To, že není něco snadné prokázat, by nemělo být nahrazováno „jednodušší cestou“ – je to velmi nebezpečné. Společnost tvoří jednotlivci. Pokud se některý z nich proviní, má být potrestán. Pokud k tomu byl nabádán nebo „tlačen" nadřízeným nebo nadřízenými, má nebo mají být také potrestáni. Dnes asi není problém to zařídit různými odposlechy. To by mělo i odstrašující efekt.

Každý člověk by měl být odpovědný za své činy. Při diskusích na toto téma zazněl názor, že zaměstnanec je „chudák“, protože pokud má hypotéku a děti, a pokud si chce uchovat svou práci, v případě, že jej jeho nadřízený nutí, aby například poskytl někomu úplatek za získání zakázky, tak že nemá příliš na vybranou. Na to je jen jediná odpověď, že pokud bude ve vězení, tak hypotéce, ani dětem nepomůže. Lépe práci změnit, než skončit ve vězení.

To samé platí i v případě krupiéra, který by byl hypoteticky nabádán k tomu (to nebylo prokázáno), aby spolupracoval se zločinci a zařídil „navrácení“ výhry. Každý jde se svou vlastní kůží na trh, kterou riskuje. Mluvíme-li o trhu, i kasino by mohlo nabízet konkurenční výhodu v podobě ochrany výherce (doprovod domů, do banky, platba převodem – dnes je mimochodem limit pro platbu v hotovosti 350 000 Kč), i když může znít nelogicky poskytovat další služby někomu, kdo si právě odnesl jejich peníze.

Na druhou stranu, bude-li hráč pokračovat v návštěvách kasina, je pravděpodobné, že nakonec vše stejně vrátí. Jak se pravilo v kultovním filmu Casino (Robert de Niro) – Kasino vždycky vyhraje. Nevylučoval by se také dobrovolný vstřícný krok ze strany kasina v rámci zachování dobrého jména, například vyplatit poškozeného z pojistky, která by kryla případné podvody ze strany zaměstnanců.